Tisíc tváří hrdiny: Život jako hrdinská výprava

Miluji hrdinské eposy. S oblibou se nořím do legendárních příběhů, kde hrdina vyráží na cestu plnou nástrah, podstupuje těžké zkoušky a nakonec dospěje k velkému vítězství. Hrdinské výpravy ale nepatří jen do starověkých bájí. Žijeme je všichni. Každý den se odehrávají v našich životech i v osudech lidí v našem okolí, jen je potřeba umět se dívat a rozpoznat v každodenních bitvách svou vlastní hrdinskou cestu.

Takovým každodenním tréninkovým prostorem pro hrdinství je pro mě zdravý životní styl, jakkoli to zní banálně. Kolikrát chci jít cvičit, ale moje odhodlání nahlodává gaučový démon. Při meditaci na mě zase pravidelně útočí sevřené šiky temných rytířů v podobě ruminací, které se urputně snaží rozbít mou pozornost. Večer mi svůdné sirény podstrkují sladkosti, i když nemám hlad.

Mojí největší hrdinskou výpravou je ale bezesporu výchova dětí. Právě tam na mě vylézají ty nejtemnější příšery: moje vlastní chyby, selhání, netrpělivost i potřeba mít věci pod kontrolou.

Z těchto důvodů se mnou hluboce rezonovala kniha Tisíc tváří hrdiny Josepha Campbella.

O knize Tisíc tváří hrdiny

Americký literární vědec a znalec mytologie Joseph Campbell vydal Tisíc tváří hrdiny v roce 1949. Pokusil se v ní najít společnou strukturu příběhů, které si lidé po tisíciletí vyprávějí napříč kulturami.

Jeho základní myšlenka je jednoduchá a zároveň fascinující: za množstvím různých mýtů se stále znovu objevuje tentýž příběh. Člověk opustí známý svět, vstoupí do neznáma, projde zkouškami, zápasí s nepřáteli, něco zásadního získá – a nakonec se musí vrátit zpět. Nejen proto, aby se změnil on sám, ale aby něco z toho, co objevil, přinesl ostatním.

Campbell tento vzorec nazval monomýtem neboli cestou hrdiny. Opírá se přitom mimo jiné o Jungovu teorii archetypů a o srovnávání mytologických a náboženských příběhů různých kultur. Některé jeho závěry jsou dnes považovány za spekulativní, přesto jeho model dodnes silně působí jako způsob, jak přemýšlet o lidské zkušenosti.

Monomýtus: jedna cesta, tisíc tváří

Hrdinou nemusí být žádný velký válečník, král nebo polobůh. Může jím být úplně obyčejný člověk, třeba náš český Honza.

Jeho cesta ale mívá podobnou strukturu: odchod, zkoušky a návrat.

Nejprve přijde volání do neznáma. Hrdina opouští bezpečí známého světa a překračuje práh do prostoru, kde přestávají platit dosavadní pravidla. Často se mu nechce. Někdy volání odmítne. Pokud ho ale přijme, následuje série zkoušek, setkání s pomocníky i protivníky a nakonec největší výzva, která ho donutí překročit vlastní omezení.

Odměnou není jen vítězství nad nějakým protivníkem. Hrdina získává něco, co může změnit jeho samotného – poznání, smíření, svobodu nebo jinou podobu „nejvyššího dobra“.

A tím příběh nekončí. Hrdina se musí vrátit.

To je možná nejzajímavější část celé cesty: poznání má smysl teprve tehdy, když ho dokážeme přinést zpátky do obyčejného života.

Kosmologický cyklus a dnešní hrdina

Campbell v knize rozvíjí tento motiv do rozsáhlého obrazu lidských mýtů, snů a představ o světě. Ukazuje různé podoby hrdiny – válečníka, milence, vládce, vykupitele i světce – a propojuje je do jednoho velkého cyklu. Nejzajímavější je ale jeho pohled na hrdinu moderní doby.

Ve starých společnostech byl smysl života pevně zakotven v komunitě a společném mýtu. Moderní člověk je naopak mnohem více odkázán sám na sebe. Jenže staré mapy zmizely a člověk často ani neví, co ho vlastně pohání.

Hrdinská cesta proto podle Campbella nekončí. Jen se obrátila dovnitř.

Neznámým územím už není temný les, podzemní království nebo dračí jeskyně. Neznámým územím je náš vnitřní svět.

Tohle mi došlo ve chvíli, kdy do mého života vstoupila duševní nemoc mé dcery a následně i moje vlastní deprese. Když se člověk propadne do temnoty vlastní mysli, přestává být „břicho velryby“ metaforou. Staré jistoty se rozpadají a svět venku pokračuje, zatímco uvnitř probíhá zápas o přežití.

Právě proto je pro mě Campbellův monomýtus něčím víc než literární teorií. Nabízí totiž jiný pohled na temné období života: nemusí být důkazem, že jsme selhali. Může být součástí cesty, jejímuž smyslu zatím nerozumíme.

Hrdina každodennosti

Napadá mě paralela s osobním rozvojem. Člověk odejde do kláštera, do pouště nebo třeba na terapeutický výcvik či jógový pobyt. Na chvíli opustí svůj běžný svět, setká se sám se sebou, bojuje se svými démony a možná získá nějaké důležité poznání.

Jenže tím jeho cesta nekončí. Teprve když se vrátí domů a dokáže něco z toho, co pochopil, přenést do obyčejného života, začíná ta skutečná zkouška. Protože mnohem snazší je být laskavý a trpělivý na jógovém pobytu než ve chvíli, kdy vás vlastní dítě ignoruje. Mnohem snazší je přijmout své chyby při meditaci než v okamžiku, kdy něco pokazíte před lidmi, na jejichž názoru vám záleží.

Proto je návrat hrdiny podle mě klíčový. Hrdina se nevrací jako jiný člověk, který už nemá strach, nechybuje a má svůj život konečně pod kontrolu. Vrací se s něčím, co předtím neměl – s poznáním, zkušeností nebo novým způsobem, jak se na svůj život dívat.

Myslím, že ani nejde o to porazit definitivně své démony. Někteří se budou vracet. Jen už je nemusíme pokaždé považovat za nepřítele, kterého musíme zničit.

Hrdinská cesta pak už není příběhem o velkém vítězství. Je to způsob, jak se dívat na vlastní život. Na chvíle, kdy se ocitneme v neznámu a nevíme, co bude dál. A také na všechny ty malé každodenní zápasy, které zvenčí vypadají úplně obyčejně. Právě tam se hrdinská cesta odehrává nejčastěji.