Tisíc tváří hrdiny: Život jako hrdinská výprava

Miluju hrdinské eposy. Epické zápasy plné nástrah a dobrodružství, cest do neznáma a nakonec velká vítězství. A právě proto se mnou hluboce rezonovala kniha Tisíc tváří hrdiny Josepha Campbella. Hrdinské výpravy podle mě nepatří jen do starověkých bájí. Odehrávají se pořád. V mém životě i v životech lidí kolem mě. Stačí umět se dívat a svůj život takto vnímat.

Takový tréninkový prostor hrdinských zážitků je pro mě meditace. Když se pokouším pustit myšlenky a soustředit se, útočí na mě sevřené šiky temných rytířů, které se urputně snaží rozbít mou pozornost. Jindy mě lákají do svých sítí sebestředné víly, které mi ukazují poněkud zkreslené představy o mé vlastní velikosti a důležitosti.

Mojí největší hrdinskou výpravou je bezesporu výchova dětí. Právě tam na mě vylézají ty nejtemnější příšery: moje vlastní chyby, selhání, netrpělivost i potřeba mít věci pod kontrolou. A zjišťuji, že tyhle potvory se nedají porazit silou. Spíš je potřeba trpělivost, (sebe)soucit a pomalá změna.

Děti samozřejmě hrdinské výpravy chápou mnohem lépe než dospělí. A pokud jim nabídnete možnost stát se hrdinou, většinou neváhají ani vteřinu.

Ke knize Tisíc tváří hrdiny

Americký literární vědec a znalec mytologie Joseph Campbell vydal Tisíc tváří hrdiny v roce 1949. Pokusil se v ní najít společnou strukturu příběhů, které si lidé po tisíciletí vyprávějí napříč kulturami.

Jeho základní myšlenka je jednoduchá a zároveň fascinující: za množstvím různých mýtů se stále znovu objevuje tentýž příběh. Člověk opustí známý svět, vstoupí do neznáma, projde zkouškami, setká se s vlastními démony, něco zásadního získá – a nakonec se musí vrátit zpět. Nejen proto, aby se změnil on sám, ale aby něco z toho, co objevil, přinesl ostatním.

Campbell tento vzorec nazval monomýtem neboli cestou hrdiny. Opírá se přitom mimo jiné o Jungovu teorii archetypů a o srovnávání mytologických a náboženských příběhů různých kultur. Některé jeho závěry jsou dnes považovány za spekulativní, přesto jeho model dodnes silně působí jako způsob, jak přemýšlet o lidské zkušenosti.

A možná právě proto, že jsme dnes přišli o mnoho společných mýtů, které dříve dávaly životu rámec, může být tenhle starý příběh překvapivě aktuální.

Monomýtus: jedna cesta, tisíc tváří

Hrdinou nemusí být žádný velký válečník, král nebo polobůh. Může jím být úplně obyčejný člověk, třeba náš český Honza nebo Hana.

Jeho cesta ale mívá podobnou strukturu: odchod, zkoušky a návrat.

Nejprve přijde volání do neznáma. Hrdina opouští bezpečí známého světa a překračuje práh do prostoru, kde přestávají platit dosavadní pravidla. Často se mu nechce. Někdy volání odmítne. Pokud ho ale přijme, následuje série zkoušek, setkání s pomocníky i protivníky a nakonec největší výzva, která ho donutí překročit vlastní omezení.

Odměnou není jen vítězství nad nějakým protivníkem. Hrdina získává něco, co může změnit jeho samotného – poznání, smíření, svobodu nebo jinou podobu „nejvyššího dobra“.

A tím příběh nekončí. Hrdina se musí vrátit.

To je možná nejzajímavější část celé cesty: poznání má smysl teprve tehdy, když ho dokážeme přinést zpátky do obyčejného života.

Kosmologický cyklus a dnešní hrdina

Campbell v knize rozvíjí tento motiv do rozsáhlého obrazu lidských mýtů, snů a představ o světě. Ukazuje různé podoby hrdiny – válečníka, milence, vládce, vykupitele i světce – a propojuje je do jednoho velkého cyklu. Nejzajímavější je ale jeho pohled na hrdinu moderní doby.

Ve starých společnostech byl smysl života pevně zakotvený v komunitě a společném mýtu. Moderní člověk je naopak mnohem více odkázán sám na sebe. Jenže staré mapy zmizely a člověk často ani neví, co ho vlastně pohání.

Hrdinská cesta proto podle Campbella nekončí. Jen se obrátila dovnitř.

Neznámým územím už není temný les, podzemní království nebo dračí jeskyně. Neznámým územím je náš vnitřní svět.

Tohle mi došlo ve chvíli, kdy do mého života vstoupila duševní nemoc mé dcery a následně i moje vlastní deprese. Když se člověk propadne do temnoty vlastní mysli, přestává být „břicho velryby“ metaforou. Staré jistoty se rozpadají a svět venku pokračuje, zatímco uvnitř probíhá zápas o přežití.

Právě proto je pro mě Campbellův monomýtus něčím víc než literární teorií. Nabízí totiž jiný pohled na temné období života: nemusí být důkazem, že jsme selhali. Může být součástí cesty, které zatím nerozumíme.

Ve svém životě každý bojujeme se svými draky a příšerami. Otázkou je, nakolik dokážeme z těchto zápasů vyjít poučeni a co si z nich přinášíme zpátky domů.