Čím víc se snažím užít si přítomnost, tím víc se od ní vzdaluju

Sedím v kavárně v Broumovském klášteře se šálkem lahodného affogata. Pokud nevíte, co to je, stejně jako donedávna já, vězte, že se jedná o kopeček zmrzliny zalitý espressem.

Moje affogato má úžasnou krémovou konzistenci a nepopsatelnou chuť. Zabořím lžičku do hmoty ve sklenici a ochutnám první sousto. Moje chuťové buňky zbystří. Zážitek je o to větší, že moc nemlsám, abych shodila pár přebytečných kilogramů tuku.

Chystám se otevřít notebook a psát. Jsem zvyklá efektivně využívat čas a být co nejvíce produktivní. Ale napadne mě, že bych si kávu mohla vychutnat bez další činnosti. Budu jen chutnat, čichat, vnímat a užívat si okamžiku.

Ponořím lžičku do skleničky. A pak znovu a znovu. Nedokážu se zastavit a hltám tu dobrotu, dokud ji celou neshltám. Připadám si trochu jako ten pes z pohádky o pejskovi a kočičce, kteří si upekli dort a veliký zlý pes jim ho celý sežral.

Sedím nad prázdnou skleničkou na terase kavárny plné lidí. Obloha se po horkých dnech konečně zatáhla. Déšť bubnuje do stříšky a ten zvuk s sebou přináší klid a pohodu. Vzduch je vlhký a nasycený vůní deště.

Je čas na reflexi. 

Jak se mi povedlo vychutnat si chvíli?

„Selhala jsi,“ šeptá mi kritický hlásek uvnitř hlavy. „Nebyla jsi dost relaxovaná. Místo klidného a uvolněného zážitku jsi myslela na to, jak si tu chvíli užít, a tím jsi to celé zabila.“

To ukazuje celý paradox snahy o opravdový odpočinek. 

Jsem velmi dobrá v produktivitě a výkonu. Umím si věci zorganizovat, naplánovat, dotáhnout. Umím se zakousnout a pracovat, i když se mi nechce. Když je potřeba něco zvládnout, většinou to zvládnu.

Bohužel na prožívání přítomnosti je moje schopnost velkého výkonu krátká. K hlubokému prožitku se totiž nedá dostat výkonem. Právě naopak.

V umění užít si chvíli excelují pohodáři, flegmatici a lenoši.

Vždycky mi v pohádkách vadila postava hloupého Honzy. Proč tenhle člověk bez svého přičinění vždycky získá první cenu? Jaká je ta tajná ingredience, která mu dodá rozhodující výhodu? Dneska se na něj dívám spíš s obdivem. On odpočívá, sbírá síly a až konečně vstane z té své pece, jeho nervový systém je harmonizovaný, stav energie vysoký. Nerozptyloval se zbytečnostmi a pak rovnou vyrazil za svým cílem.

Podobně to mám i s Martou a Marií z biblického příběhu. Marta napomíná svoji sestru Marii, aby jí šla pomoci s péčí o hosty. Marie však usedne Ježíšovi u nohou, naslouchá mu a nechá všechno starání na sestře. Vždycky jsem byla spíš na straně Marty. Dnes tomu příběhu rozumím jinak. Nejde o to, že by bylo špatné starat se o druhé. Jde spíš o to, že některé věci prostě nejdou udělat výkonem. 

Užívat si, prožívat, naslouchat. To nejsou úkoly, které je možné odškrtnout ze seznamu. Můžu se soustředit na svoje smysly. Zaposlouchat se do šumění deště, vnímat vůni kávy, ochutnat sladkou chuť na špičce jazyka. Můžu si všimnout, že sedím na terase a je mi dobře. Můžu pozorovat svůj dech.

Ale nemůžu si nařídit, abych si to užila.

Proč je to tak těžké?

Užívat přítomný okamžik se učím až v dospělosti. Dostala jsem výchovou od rodičů především tu výkonnou složku. Moje maminka považovala užívání si za skoro sprosté slovo. Když jsem se jí někdy zeptala, jak si tu či onu událost užila, byla naštvaná, protože pro ní bylo užívání nemyslitelné.

Osvojila jsem si představu, že když něco chci, musím si to zasloužit, ať už prací, péčí o druhé, učením a snahou se stále zlepšovat.

Můj vzorec je - nejdřív všechno zvládnout, potom si užívat. Jenže “potom” nikdy nepřicházelo. Pořád je na čem pracovat, co zlepšovat. Tahle nikdy nekončící snaha o dokonalost vede k přetížení, chronické únavě a vyhoření. A tak nezbývá než ten nepohodlný vzorec přepsat.

Přepis vzorce

Vzorce, neboli hluboká přesvědčení, si neseme s sebou z dětství. V dospělosti si je málokdy uvědomujeme, přesto však ovlivňují samotnou podstatu našeho fungování.

Prvním krokem je vzorec odhalit a pojmenovat. V minulosti nám tyto mechanismy skvěle sloužily – bez nich bychom možná ani nepřežili. Teď už jsme ale dospělí a už je nepotřebujeme. Je na čase vzorce s úctou odložit.

Jeden z mých vlastních vzorců, které postupně odbourávám, je potřeba neustálého výkonu. Učím se neřešit věci hned, zůstat v situaci, která není perfektní, a přesto se cítit v bezpečí. Učím se být občas člověkem, který nic nepřináší, neřeší a nezvládá.

Je to dlouhodobý proces. Čím častěji si svůj vzorec uvědomím a přerámuji ho, tím víc se mění moje vnitřní nastavení.

Tuhle náročnou vnitřní práci je mnohem snazší provádět s průvodcem. S někým, kdo vám drží bezpečný prostor, klade ty správné otázky a nenechá vás utéct do starých kolejí.

Použití AI Tento text je psaný člověkem. Používala jsem Gemini pro poskytnutí zpětné vazby a vyladění některých formulací.