Proč píšu?

Když jsem byla malá, tajně jsem snila o tom, že se stanu spisovatelkou. Netušila jsem sice, co budu psát, ale milovala jsem samotnou představu, že píšu. Hrála jsem si s tátovým psacím strojem a s dětským nadšením ťukala jedním prstem do kláves. Chtěla jsem také umět poskládat slova za sebou tak, jako jsem to četla v knihách. Promlouvaly ke mně výrazy jako tajemná cesta, kapky deště na stéblech trávy, zručící potůček, ztichlá krajina, mlčící starý muž a podobné.

Doma mi nikdo moc nevěřil, že mám k psaní talent. Prý je velmi vzácný, tak proč bych ho měla mít právě já? Tajně jsem však doufala, že ho někde hluboko v sobě schovaný mám. A možná ho někdo jednou objeví.

Definitivní ránu mému snu zasadil starší bratr, když jsem se už jako dospívající (nebo dokonce dospělá) pokusila svůj sen oživit a pustila se do psaní románu. Dal mi přečíst povídku Milana Kundery Ztracené dopisy z antologie Velká trojka. Autor se v ní dost nevybíravě vysmívá lidem, kteří touží psát – nazývá je grafomany, zlehčuje jejich motivace i úsilí. Věřím, že mi bratr nechtěl ublížit. Asi mi chtěl ušetřit zklamání. Jenže já jsem si řekla, že nikdy nebudu dost dobrá a grafomankou být nechci, tak jsem psaní zase odložila.

Jenže dětské sny se nedají tak snadno zabalit a schovat. Pomalu, nenápadně, se ke mně začaly vracet. Nejprve v podobě deníků, které si píšu už více než 30 let. Později jsem začala psát texty pro blog svojí firmy Baby Office a začala jsem tvořit zábavné vzdělávací materiály pro děti. A pak jsem začala vnímat jemné náznaky, že jestli psát chci, tak můžu.

Potkala jsem Michelle Losekoot, která tvrdí, že kreativita není dar pro vyvolené, ale dovednost, kterou se může naučit každý.
Zúčastnila jsem se kurzu tvůrčího psaní od René Nekudy.
Přečetla jsem knihy jako Umělcova cesta nebo Válka umění.
A došly mi souvislosti:
👉 Úspěch není jen o talentu.
👉 Je také o píli, odvaze a ochotě tvořit navzdory pochybnostem.
👉 Kreativita je superschopnost, kterou máme všichni – pokud se s ní naučíme zacházet.

A tak jsem se do toho pustila bez obav z nedokonalosti. Bez velkých očekávání.

Začala jsem více publikovat posty na LinkedInu.
Pustila jsem se do pravidelného psaní blogu.
Začala jsem si zapisovat útržky situací, dialogy, drobné detaily, které by jednou mohly ožít v mém románu.

Pomalu mě ale přestalo uspokojovat psát nahodilé texty pro své uspokojení. Začala jsem toužit po tom, aby je někdo četl. A taky jsem potřebovala místo, kde je budu shromažďovat. A tak vznikl můj blog.

O čem je můj blog?

O podnikání a sebehodnotě.
O knihách, které čtu.
O duševním zdraví, únavě i naději.
O zklamáních i nových začátcích.
O ženském zrání, vnitřní síle a sebepoznání.
O pomalých ránech, dětských otázkách a malých radostech každého dne.
O emocích, které bolí, i těch, které uklidňují.