ADHD, nebo přetížení nervového systému?

Vždycky jsem měla problém s udržením pořádku a dotahováním projektů. Můj život byl jeden velký chaos.

Když se začalo více mluvit o ADHD u dospělých, brzy jsem se v tom začala nacházet. Představa, že za mou nekonzistencí stojí neurovývojová anomálie, byla uklidňující. Nicméně právě skutečnost, že se (sebe)diagnostika ADHD v dospělosti stala populární, mě odrazovala od toho, abych se s touto nálepkou sama identifikovala. Byla jsem sice přesvědčená, že se mě ADHD týká, ale měla jsem pochybnosti.

Doba ADHD

Jedním z důvodů pochybností byl počet lidí s ADHD kolem mě. Přišlo mi, že porucha pozornosti charakterizuje dobou, ve které žijeme. Neustálé přepínání, tlak na výkon a přehlcení nejen sociálními sítěmi způsobují, že náš nervový systém jede na hraně svých kapacit. Nicméně ADHD je vrozené nastavení mozku, nikoliv důsledek výchovy nebo životního stylu.

Co je přesně ADHD?

ADHD je zkratka pro Attention Deficit Hyperactivity Disorder a znamená poruchu pozornosti s hyperaktivitou. Jedná se o neurovývojovou poruchu, která ovlivňuje schopnost regulovat pozornost, úroveň aktivity a impulzivitu. I když se často pojí s dětstvím, u mnoha lidí přetrvává do dospělosti. ADHD, především u žen, se nemusí projevovat fyzickým neklidem, ale spíše „vnitřním hlukem“, potížemi s exekutivními funkcemi (plánování, organizace, dotahování úkolů) a emoční dysregulací.

Diagnóza ADHD

Pro diagnostiku jsem se nakonec rozhodla, abych pochopila, jestli neexistuje účinnější léčba mého chaosu a neustálého přetížení. V Česku vede cesta k diagnostice přes psychiatra, který vystaví doporučení na specializované klinické pracoviště. Celý proces zahrnuje několik kol vyšetření a jedno sezení s vysvětlením výsledků. Vyšetření provádí klinický psycholog. Nejdelší je na něm čekání, trvá měsíce, protože kapacity diagnostických pracovišť jsou vyčerpané.

Vyšetření začíná hloubkovými rozhovory o životě, především o dětství, pokračuje různými dotazníky a psychologickými testy, IQ testy a končí kognitivními testy pozornosti a paměti.

Podezření na ADHD u mě vycházelo z vnitřní roztěkanosti, emočních výkyvů, hypersenzitivity na vztahové napětí a neustálého pocitu, že se mnou není něco v pořádku.

Moje vnitřní zahlcení způsobují úzkosti

Z testů mi vyšlo, že ADHD nemám. Moje projevy a prožívání odpovídají traumatizované osobnosti, ale tento pojem dnešní klasifikace duševních nemocí zatím nezná. Diagnostika odhalila vysokou vnitřní tenzi, sníženou toleranci zátěže a emoční vulnerabilitu.

Přiznám se, že mě výsledky nejdřív nepotěšily. Nedostala jsem žádnou jasnou diagnózu, která by mi pomohla lépe pochopit a zvládat svůj vnitřní zmatek. Postupem času mi to začalo dávat stále větší smysl. V dětství jsem se naučila, že svět není bezpečné místo, a tak jsem byla neustále ve střehu, abych ohlídala pohodu všech kolem – a tím se vyhnula hrozbě, že na mě někdo bude křičet nebo mě zraňovat.

Co mi pomohlo a co si z toho odnáším

Diagnostika mi dala hlubší pochopení toho, co se ve mně odehrává. Můj mozek je přetížený potřebou zajistit bezpečí. Jakákoliv konfrontační interakce je pro mě ohrožující. Vlastně jakákoliv interakce s lidmi, protože vždy hrozí, že nebudu přijatá. Takhle to fungovalo navzodry tomu, že jsem si během let vybudovala stabilní rodinné a přátelské vazby. Informace o nebezpečí se otiskla do mého mozku i do celého těla a trvalo dlouho než jsem se naučila rozplést ten začarovaný kruh bolesti a sebeobviňování.

Pomohla mi terapie zaměřená na tělo, kultivace emocí a radikální sebepřijetí. Cesta k lepšímu výkonu a větší spokojenosti nevedla přes vyladěné to-do listy a disciplínu, ale přes zklidnění nervové soustavy a zabydlování se v pocitu bezpečí. Náš mozek má totiž obrovskou sílu v imaginaci, kdy si můžeme doslova dosytit pocity, které jsme v dětství nedostali.

Zkušenosti ze svého osobního rozvoje využívám i ve své práci koučky a mentorky. Umožňuje mi nahlédnout hlouběji a být pro své klienty pevným a vědomým partnerem.