Lži na pohovce: co mi kniha ukázala o důvěře v terapii

Irvin Yalom je autor, který mě opravdu baví. Líbí se mi jeho styl psaní a je mi blízké jeho pojetí lidských trápení na základě existenciálního strachu ze smrti. Na román Lži na pohovce mě upozornila moje terapeutka. Bylo to zrovna v době, kdy jsem hodně přemýšlela nad tím, co se vlastně v terapeutickém procesu děje a jak souvisí důvěra v terapeutický proces s osobou terapeuta. 

Stručný obsah knihy

Román kombinuje téměř detektivní dějovou linku s hlubokými vhledy do psychoterapeutické praxe.

Hlavní postavou je psychiatr a analytický psychoterapeut Ernest Lash. Na první pohled působí jako kompetentní a v zásadě empatický odborník, ale postupně se ukazují jeho pochybnosti, vnitřní nejistota i osobní lidské slabosti.

Do jeho ordinace přichází manželka jeho klienta, Carol Leftman. Tato žena se mu chce pomstít za to, že byl domnělým impulsem pro odchod jejího manžela z neuspokojivého manželství. Má za cíl Ernesta svést a pak ho obvinit ze zneužívání. 

Jejich terapeutický vztah je od začátku poznamenaný Ernestovým experimentem: být ve vztahu k ní maximálně otevřený a popisovat, co se v něm děje, včetně myšlenek, které by za normálních okolností zůstaly skryté. Ernest cítí, že před ním Carol něco tají. Ta, navzdory své "hře", začne postupně vnímat účinky terapie a benefitovat z ní. Po marné snaze vyprovokovat Ernesta k neetickému chování postupně nachází důvěru v terapii i terapeuta.

Vedle této hlavní linie sledujeme i další postavy, především Ernestova supervizora Marshalla Streidera, který zosobňuje spíše pragmatický, výkonově orientovaný přístup k terapii, včetně její komercializace. Detektivní zápletka knihy se týká podvodníka, který využije Marshallova silného ega a touhy po penězích a připraví ho o značnou částku peněz.

Postupně se jednotlivé dějové linie propojují a odhalují charaktery lidí, jejich motivace a tužby.

Psychologické a terapeutické vhledy

Co na knize považuji za mimořádné, je její schopnost zprostředkovat složitá terapeutická témata skrze příběh:

1. Etika jako prostředek, ne cíl

Kniha začíná rozhovorem Ernesta se starým a nemocným psychiatrem Seymourem Trotterem, který byl obžalován ze sexuálního zneužití své pacientky. Seymour líčí těžko uvěřitelný příběh, kdy se do něho jeho mladá atraktivní pacientka Bella zamilovala, prošla všechny bariéry a nakonec dosáhla toho, že s ní Seymour strávil víkend v hotelu. 

Kniha svádí k otázce, jestli náhodou neexistují výjimky z přísného kodexu psychoterapeutů, který absolutně vylučuje a zakazuje podobné vztahy.

2. Moc a zranitelnost

S tím souvisí i otázka moci. Terapie není rovný vztah. Terapeut má strukturální moc, ale zároveň je vystaven vlastní zranitelnosti. Kniha ukazuje, jak snadno se tyto role mohou zaměnit nebo zneužít. Terapeut je člověk a právě jeho lidskost, spolu s pevným charakterem, tvoří rámec, v němž může klient otevírat svá témata s důvěrou, že nebude zneužita.

3. Otázka autenticity

Nikdy není možné být úplně autentický a ne vždy to v terapii slouží klientovi. 

Na druhou stranu vztah mezi Ernestem a Carol je ukázkovým příkladem toho, jak silně mohou nevědomé procesy ovlivnit terapii a jak jsou pro proces terapie zásadní. Právě díky Ernestově snaze o úplnou autenticitu mohlo dojít ke skutečně léčivému procesu navzdory původnímu záměru klientky.

4. Přenos a protipřenos

• Carol si do vztahu s Ernestem projektuje své minulé zkušenosti s terapeuty.
• Ernest si do Carol projektuje své sexuální tužby.
• Marshall si do svých klientů projektuje své ambice.

Je skvělé nahlížet do hlavy všem účastníkům a vidět, jak tyhle věci fungují.

Postavy jako symboly

Jednotlivé postavy vnímám také symbolicky. Navzdory jejich barvitému vylíčení včetně dobrých i špatných stránek představují postavy typické protagonisty, se kterými se setkáváme v běžném životě.

• Ernest reprezentuje idealismus, ale i potřebu být viděn a oceňován.
• Carol zosobňuje chladnou pragmatickou inteligenci a zároveň zraněnou ženu.
• Marshall ukazuje ambiciozní stránku lidské osobnosti – výkon, peníze, status.

Zajímavé je, že žádná z postav není jednoznačně negativní. Všechny procházejí určitým posunem. Jejich „polepšení“ zde ale nepůsobí naivně, spíš jako důsledek konfrontace se svými stíny.

Osobní rovina

Jsem v zásadě velmi nedůvěřivý člověk a to, že na terapii otevírám s lehkostí těžká témata, není způsobeno pocitem bezpečí. Naopak mám neustálý pocit ohrožení. Jen jsem si prostě zvykla vynášet své problémy na povrch nejen na terapii, ale i v kontaktu s jinými lidmi. Moje otevřenost tak dlouho neznamenala důvěru, ale spíš nedostatečnou vlastní ochranu a zvyk nebrat ohledy na své potřeby. (A pravděpodobně i potřeby ostatních lidí.)  

Po přečtení knihy mi došlo, proč mě terapie dřív tolik bolela. Chyběla mi důvěra. Ne že bych zpochybňovala důvěryhodnost své terapeutky. Naopak mi připadala vždy velmi kompetentní a opravdu účinně mi pomáhala. Moje nedůvěra pramenila z dětství, kdy jsem si nepřipadala přijímaná a milovaná. Zvykla jsem si být stále ve střehu.

Stejně jako v knize nedostatek důvěry u mě nebyl na překážku terapeutickému procesu. Věřím ale, že s důvěrou může být terapie mnohem jemnější a účinnější.