Kdo chytá v žitě: Holden Caulfield jako obraz dnešních dospívajících

Knihu Kdo chytá v žitě jsem četla poprvé jako teenager a moc mě nebavila. Připadala mi nudná, bez pořádného příběhu a silné dějové linky. Holden Caulfield mě nezaujal. Byla jsem sice v jeho věku, ale nedokázala jsem se s ním ztotožnit ani pochopit, co prožívá.

Po letech jsem se ke knize vrátila díky čtenářské výzvě #načteno. Kniha mě nebavila o moc víc než v mládí, ale četla jsem ji z jiné perspektivy – z pohledu rodiče, který prožívá obtížné dospívání svých dětí.

Holden jako „problémový“ kluk

Na přednášce od literární historičky v rámci projektu #načteno mě překvapilo, jak ostře byl Holden hodnocen. Padala slova jako lhář, looser, někdo, kdo selhává, manipuluje, neumí se chovat. Dost mě to překvapilo, protože přesně takhle dnes často mluvíme o dětech s psychickými problémy:

neumí se soustředit
flákají školu
vymýšlejí si
vyhýbají se povinnostem
nevědí, co chtějí
jsou cyničtí, protivní, ztracení

Nejasné hranice, ztráta smyslu, bolest v pozadí

Holden není hloupý ani zlý. Naopak, je citlivý, všímavý, přemýšlivý, a zároveň zahlcený světem, který mu nedává smysl. Má za sebou rodinnou tragédii, kdy mu zemřel bratr a matka se uzavřela do sebe. Žije v prostředí, kde jsou emoce spíš na obtíž, a zoufale hledá něco, čeho by se mohl chytit.

V pozadí jeho manifestních problémů, jako jsou špatné známky a neustálé vylučování ze škol, vnímám hlubší vrstvy:

absence bezpečných hranic
emoční disregulace
možná narušené primární vztahové vazby

Tady by se lehce dalo sklouznout k připsání viny rodičům, jak je to dnes populární. Já se ale přikláním spíš k cestě, která pomohla mně, když jsem se snažila dostat ze spárů dětské frustrace: laskavost a přijetí celého rodinného systému.

Je Holden neurodivergentní?

Při čtení mě několikrát napadlo, jestli Holden nemá ADHD. Je velmi roztěkaný, má potíže s autoritami, je impulzivní, silně prožívá emoce a především vnímám pocit nepatřičnosti, který se táhne celou knihou. I když je možné, že jsou to spíš následky neléčeného traumatu spojeného se smrtí v rodině.

Nechci, aby to vyznělo jako psychiatrizace dospívání. Na druhou stranu tohle období je potřeba brát s větší laskavostí a nadhledem. Starý pohled, že děti prostě „zlobí“, už mně osobně nestačí.

Jak svět vidí Holdena – a vnímáme naše děti

Když poslouchám, jak je Holden hodnocen jako neschopný, líný a problematický, slyším v tom ozvěnu hodnocení, které dostávají dospívající s duševními problémy:

„Měli by se víc snažit.“
„My jsme to měli těžší.“
„Musí se přizpůsobit světu.“

Jenže ono je to naopak. Jsme to my, dospělí, kdo se musíme přizpůsobit a pomoci jim. Podle Národního monitoringu duševního zdraví dětí vykazuje 40 % dětí známky středně až těžké deprese. To je číslo, které nelze přehlížet. Ukazuje, že starý způsob vysvětlování, tedy že děti prostě „zlobí“ nebo se málo snaží, už neobstojí.

Holden je zrcadlem dospívání v bohaté společnosti. Je nepohodlný právě proto, že klade otázku: Co děláme s lidmi, kteří nezapadají?

Není náhodou, že se román Kdo chytá v žitě v minulosti objevil v souvislosti s násilnými činy – například jej měl u sebe muž, který zavraždil Johna Lennona. Ne proto, že by kniha vedla k násilí. Ale spíš proto, že mluví k těm, kteří se cítí vyčlenění, nepochopení a odříznutí od světa.

A právě v tom je pro mě důležité číst Holdena dnes. Ne jako literární kuriozitu, ale jako připomínku toho, co se může stát, když bolest mladých lidí bagatelizujeme. Ne každý ztracený dospívající se radikalizuje. Ale každý potřebuje být viděn.

Holden je obrazem mladého člověka, který zoufale hledá místo, kam by mohl patřit. Chce být tím, kdo „chytá děti v žitě“ a zachraňuje je před pádem. To je nádherný obraz, na kterém se dá vystavět krásný smysluplnný život. Za Holdenovým cynismem není prázdnota, ale bolest a touha chránit a být chráněn.